Probíhajícímu celonárodnímu Sčítání 2021 předcházelo v loňském roce tzv. Minisčítání, akce pro děti a mládež ve věku od 9 do 15 let. Cílem je přiblížit a pomoci dětem si osvojit základní principy sběru, zpracování a využívání statistických dat. Proč na projekt upozorňujeme? Kromě otázek na trávení volného času, komunikační návyky nebo třeba třídění odpadu zjišťoval průzkum také, jak se dívky a chlapci dopravují do svých škol (samozřejmě za předpokladu, že výuka neprobíhá online).
Výsledky nabízí dobré zprávy pro udržitelnou mobilitu. 83 % zapojených žákyň a žáků uvedlo, že pro cesty do školy volí právě některý z udržitelných módů dopravy. Takřka polovina ze všech odpovědí připadla dokonce na tu nejšetrnější možnost, a to chůzi (49,2 %), MHD využívá 14,9 %, meziměstskými autobusy se dopravuje 14,2 % respondentů*ek. Jen asi 3 % dětí však jezdí do školy na kole, koloběžce, skateboardu či in-line bruslích, přičemž se většinou jedná o chlapce (70 %).
Jak je na tom nejméně šetrná automobilová doprava? V porovnání všech dopravních módů skončilo dojíždění autem s 16,9 % na druhém místě za chůzí. Nejčastěji takto odpověděly děti v Jihočeském kraji (až 22 %) následovaném Ústeckým a Středočeským krajem, nejméně naopak v kraji Jihomoravském, Moravskoslezském a v Praze (12,4 % až 13,6 %).
Je potěšující, že se dojíždění (resp. dovážení) autem zdaleka netýká většiny žákyň a žáků, ale necelé šestiny z nich. Nicméně dopady na zdraví (např. lokálně zhoršená kvalita ovzduší) a snížená bezpečnost v okolí školy způsobené automobilismem potenciálně ohrožují všechny děti. Taková výchozí pozice však může představovat prostor pro pozitivně laděnou přesvědčovací kampaň o udržitelné mobilitě na úrovni konkrétních škol.
Cílem takových akcí bývá jednak podpořit a ocenit dosavadní návyky většiny dívek a chlapců, zdůraznit kladné dopady jejich dopravního chování, ať už z hlediska zdravotního, sociálního či environmentálního. Na druhé straně je nutné působit a přesvědčit ty, kteří dojíždějí autem (a jejich rodiče), aby zvážili změnu směrem k udržitelné mobilitě, která prospěje jim i jejich okolí.
Školy jakožto velice osobní, neanonymní místa mohou této své vlastnosti využít a ve spolupráci s odbornicemi a odborníky na mobilitu a participaci připravit kampaň s aktivitami přímo na míru konkrétní komunitě s jejími specifiky. Mohou tak být zjištěna úskalí a motivace, která vedou k tomu, proč například nejezdí do školy na kole více dívek nebo proč někteří rodiče nepustí své děti samotné.
Cesta za udržitelnou mobilitou nutně nezačíná dostavěním obchvatu, který odvede auta z centra města, ale především vzděláváním, osvětou, informování a zapojováním všech, od dětí přes rodiče až po seniory*ky.